Jsou to jedny z nejpozoruhodnějších rostlin naší planety. Prakticky ve všech zemích se pro ně vžilo označeni "živé (či kvetoucí) kameny". Ostatně podobnost s kameny je vyjádřena i ve vědeckém rodovém jméně (řecky lithos = kámen, opsis = tvář, vzhled). V samotné jižní Africe bývají označovány poněkud méně lichotivě jako "Hotentotské zadečky".
Rostliny tohoto rodu jsou drobné vysoce sukulentní rostliny se zcela zakrnělým stonkem. Vstřícné listy jsou 10 až 50 mm dlouhé a 10-30 mm široké. Srůstají téměř po celé své délce. U některých druhů mezi nimi zůstává drobná škvíra. Horní část listů je vodorovná, (jakoby uťatá), pouze u některých druhů je zaoblená. Pokožka horní vodorovné části je vždy nápadně odlišná od ostatních (bočních) částí. Kromě barevných skvrn a drobných rýh mívá často vyvinuta průsvitná okénka v nejrozmanitějším uspořádání. Vertikální plochy srostlého páru listů (tzv. těla rostlin) pokrývá zelené asimilační pletivo. Kořeny jsou poměrně robustní; u starších rostlin hlavní, kůlový kořen dřevnatí a obrůstá korkovou vnější vrstvou. Některé druhy mají sklon k odnožování a vytvářejí trsy polokulovitého tvaru. Květy vyrůstají ze štěrbiny mezi srostlými listy. Mají bílou, žlutou až světle oranžovou barvu a v průměru 15- 40 mm. Otvírají se pouze v odpoledních hodinách a u některých druhů příjemně voní. Tobolka má jednoduchou stavbu se 4-7 pouzdry.
Areál výskytu je neobyčejně rozsáhlý - zahrnuje téměř celou Namibii, západní i centrální polopouště v Jihoafrické republice. Bylo platně popsáno přibližně 40 druhů a nejméně stejný počet variet a forem. Klíč k určení jednotlivých druhů a mapku jejich výskytu uvádí Jacobsen (1983).
Lithopsy jsou velice dobře přizpůsobeny prostředí ve kterém se vyvinuly. Jejich tělo dokáže zadržovat dostatek vody potřebné k přežití období beze srážek. A jejich "mimikry" minimalizují ztráty biomasy a poškození spásáním. K maskování přispívá nejen jejich barevné "obličejíčky", ale i jejich zatahování do půdy, které vede k tomu, že vršek rostlin nepřečnívá přes okolní terén. Což asi vede k minimalizaci spásání (Ale co by je tam asi tak mohlo spást? Jedlo by velké zvíře něco tak malého?), poškození při sešlápnutí (Ale to asi taky nebude to pravé, cest tam asi moc nebude.) a k minimalizaci vzdušného proudění okolo rostliny a tím vysušování.
Nalézt lithopsy v nekvetoucím stavu v přírodě je neobyčejně obtížné, a to i na známých lokalitách s hojným výskytem. Nelze se proto divit, že od zcela náhodného objevu prvního druhu (L turbiniformis, W. J. Burchell1811) uplynulo téměř sto let, než neúnavný terénní botanik K. Dinter objevil další druh (L pseudotruncatella). K obtížnému hledáni přispívá nejen tvarová a barevná shoda s kameny v nejbližším okolí, ale i skutečnost, že rostliny bývají větší části svého objemu ukryty v půdě. Často tak hluboko, že horní plochy listů leží v rovině půdního povrchu. Zatahováni rostlin do podzemí je nepochybně způsobeno zkracováním kořenů v suchém období. Lithopsy jsou rostliny velmi dlouhověké - bezpečně bylo prokázáno stáří některých jedinců i přes sto let. Nepřeberné množství barevných kombinací a variability kresby na horních plochách listů (pigmentové skvrny, rýhy a průsvitná okénka) nepochybně zvyšuji sběratelskou atraktivitu lithopsů. K jejich oblibě ovšem přispívá i poměrně snadné pěstováni. Vždyť ze semen můžeme i v našich zeměpisných šířkách vypěstovat za 3-4 roky zcela dospělé, kvetoucí rostliny, tvarově i barevně naprosto rovnocenné s rostlinami v přírodě. Kromě vysokých nároků na světlo jsou jinak velmi skromné co se týče substrátu i zálivky. I když jednotlivé druhy lithopsů pocházejí z klimaticky rozdílných oblasti, lze je úspěšně pěstovat vcelku shodným postupem: dospělé rostliny zaléváme pouze v době od května do konce záři, semenáčky (1-2Ieté) od března do listopadu. Tyto termíny jsou však jen přibližné - vždy musíme respektovat roční cyklus obměny listů, který vlivem specifických podmínek není nikdy přesně stejný u všech pěstitelů. Některé druhy z oblasti zimních srážek (L. optica, L. villett~ L. otzeniana, L. francisci, L. helmuti, L. herrei a také L comptonii) obvykle vyžaduji na podzim zalévat zhruba o jeden až dva mě- sice déle než ostatní.
Taxonomické tříděni rodu Lithops, zejména jednoznačné a všeobecně uznávané vymezeni úrovně druhu, variety a formy, má ještě daleko k dokonalosti. Rozdíly ve tvaru, velikosti a zbarveni listů nejsou dostatečně spolehlivými rozlišovacími znaky. Dosti uspokojivě se dá celý rod rozdělit pouze na dvě části (pravděpodobně podrody, ale jejich platný popis dosud chybí). První z nich zahrnuje druhy s bílými květy a druhá žlutokvěté druhy. Rozdíly mezi oběma skupinami nejsou zdaleka jen v barvě květů (ta je pouze nejnápadnějším znakem), ale i ve tvaru semenáčků. Také kříženi bělokvětých druhů se žlutokvětými se nedaří, ačkoli uvnitř skupin je velice snadné. Nadějnou cestou pro nalezeni bližších příbuzenských vztahů uvnitř rodu Lithops by mohlo být studium rozdílů ve velikosti a tvaru semen.
dle Jan Glosner: Kvetoucí kameny, Academia Praha, 1988.